V posledních desetiletích stoupá počet staveb, u kterých hrají železobetonové konstrukce podstatnou a nenahraditelnou roli. Dlouhá životnost betonových konstrukcí, pevnost a jejich stálost jsou hlavními důvody oblíbenosti této technologie. I proto jsou z nich často vyrobené celé budovy – bytové, administrativní, výrobní.
Vynález železobetonu způsobil zásadní zvrat ve stavebnictví. Za vznikem železobetonu údajně stojí pařížský zahradník, který roztrpčen tím, že mu v zimě praskají květináče, začal při jejich výrobě přidávat do betonu drátěné pletivo, čímž vznikl železobeton.
Příkladem využití železobetonu při stavbě rodinného domu je už stavba samotných základů, stropů, železobetonových věnců nebo ztracené bednění s ocelovou výztuží a betonovou směsí.
Základy domu se realizují pod nosnými zdmi domu. Základy se vyhloubí do nezamrzlé hloubky, která zpravidla bývá +-1 metr pod úrovní terénu.
Co se týká samotného železobetonu, ten je tvořený směsí betonu se železnou výztuží, která se vkládá do připraveného bednění a následně je zalita betonovou směsí. Zlepšuje se tak vlastnosti samotného betonu. Ten tak má odolnost proti tlaku a ve spojení s železem získává odolnost také v tahu.
Pro výrobu železobetonu se obvykle používá ocelová výztuž kruhového průřezu s povrchem opatřeným příčnými žebírky nebo vtisky, která jsou do betonové konstrukce vkládána ve formě vzájemně provázaných tyčí nebo svařovaných sítí. Další moderní variantou jsou náhrady klasické výztuže kompozitními materiály, případně polypropylenovými vlákny, jakožto náhrada za tzv. „drátkobeton“, jenž se používá například v garážích.
Výztuž může být pro konkrétní účely tvarově nachystána už v armovnách. Složité tvary jsou tak připraveny jako hotový celek, oproti tomu rovné výztuže se montují přímo na stavbě.
Obohacením betonu o železnou výztuž bylo dosaženo požadovaných vlastností a možností použití. Využití železobetonu je všestranné. Propojením vlastností betonu a oceli vznikají stavby a konstrukce, které splňují požadavky na velká rozpětí, výšky a zatížení.
Prostorová uspořádání výztuže je vždy uzpůsobeno pro konkrétní betonovou konstrukci a dané předpokládané zatížení. Jiné uspořádání bude pro vodorovné nosníky a jiné zase pro sloupy. Výztuž se ukládá do čistého bednění, podkládá dilatačními podložkami a po kontrole správnosti uložení se zalévá betonovou směsí, jenž se následně řádně zavibruje. Zavibrováním betonu se dosáhne vyhnáním nežádoucích vzduchových bublin, které nemusí působit pouze problémy s výslednou estetikou konstrukce, ale ve větší míře i s únosností konstrukce.
Výztuž musí mít dostatečnou hloubku uložení v betonové směsi, tedy nad výztuží musí být dostatečná krycí vrstva. Minimální krytí výztuže je určena vždy statikem stavby a převážně i druhem použitých betonových směsí.
U vodorovných nosníků je větší část výztuže uložena ve spodní části průřezu, protože se při zatížení prohýbají a ocelová výztuž tomu zabrání. Svislé konstrukce mají naopak větší část výztuže po obvodě, kde její přítomnost zvětšuje pevnost při ohybu.
Zásluhou svých vlastností a bezpečným řešením je železobeton ideální pro všechny stavební konstrukce a bez něj by mnoho staveb nemohlo být vůbec realizováno. Přitom takový strop z železobetonu vydrží navěky, nemluvě o jeho tvarových a architektonických vlastnostech. To jsou hlavní důvody, proč si vybrat právě tuto variantu.